Čo sme si pozreli..

Satyam Shivam Sundaram (1978)

Eh. I Raj Kapoor se někdy utne. Příběh je příliš nesmyslný a ani poněkud psychadelická snová sekvence jej nezachrání.

Noorie (1978)

Velmi jednoduchý příběh vesnického děvčete, jejího otce, boyfrienda a psa. Poslední jmenovaný je, mimochodem, největším hrdinou. Je na něm strávit čas s Noorie, to on je svědkem zápletky a on je ten, který taky všechno vyřeší. Příběh možná až příliš jednoduchý, přičemž prvních 30 minut se vleče a posledních 30 minut vyřešením děje vyloženě zklamává. Tolik řečeno, Noorie byla natočena v horách, a je vizuálně velmi příjemným filmem, za což lze poděkovat i mladinké Poonam Dhillon, připomínající poupě v rozpuku. Snímek je po většinu času prodchnut svěží nevinností.

Commando (2013)

Před deseti lety rozpoutal thajský Ong-Bak vlnu filmů, v nichž různé asijské země prezentovaly svou domácí formu bojového umění - ve Vietnamu například vznikl Rebel, v Indonésii Merantau a v Malajsii KL Gangster. Myslel jsem, že Commando bude v tomto klání více než dobře reprezentovat Indii, ale bohužel tomu tak není.

Nechci nijak snižovat fyzičku a výkony Widyuta Jamwala, ale rozhodně nejde o nic, co by se mohlo měřit s bojovým a kaskadérským uměním takového Tonyho Jaa. A nepomáhá tomu ani nudná a fádní režie Dilipa Ghoshe, která zazdí i ty povedější souboje (těch je kupodivu málo a pořád se v nich opakují tytéž choreografické prvky).

Pro někoho, kdo má nakoukanou řádku martial-arts filmů z Hong Kongu / Číny, je to bohužel totální zívačka od začátku do konce.

3 /10

China Gate (1998)

Vydařená variace na Sedm samurajů / statečných (a Sholay), která je sice hodně dlouhá (téměř plné tři hodiny) a nevyhnula se několika technickým faulům (opakované záběry, občas viditelné bezpečnostní prvky), ale díky zajímavým a kouzelně odehraným postavám a skutečně explozivní, skvěle nasnímané akci, celou dobu spolehlivě baví.

7/10

Aalavandhan (2001)

Neprávem přehlížený, velice zajímavý snímek, který patří k vrcholům indické filmové postmoderny. Oficiálně za ním stojí téměř neznámý režisér Suresh Krishna, podle zákulisních informací jej ovšem de facto režíroval Kamal Hassan (který se zhostil i hlavní dvojrole) a je fakt, že jeho rukopis je na výsledku znatelný. Komu se líbilo Hassanovo Hey Ram, tomu se jistě zalíbí i zdejší smršť formálních hrátek, psychedelické atmosféry, halucinací a triků. Tamilská verze, která má téměř tři hodiny (ostatní jsou výrazně zkrácené) sice docela postrádá rytmiku, ale od jejího zhlédnutí bych rozhodně nikoho neodrazoval - nuda to není ani na chvilku.

Zajímavostí je, že animovanými pasážemi z tohoto filmu se inspiroval Quentin Tarantino ve svém Kill Billovi.

8/10

Aashiqui 2 (2013)
Smutno-krásna balada, aká v bollywoodu už podľa mňa dlho chýbala. Étericky krásna Shraddha Kapoor síce herecky za Adityom trošku pokryvkávala, ale na druhú stranu, je to jej prvý film. Zamiloval som sa do nej na prvý pohľad (vážne). Má neskutočne čarovný profil... Aditya zase dokázal, že zvládne fakt výborne zahrať aj hlavné úlohy. Dejovo sa mi tam síce nietoré veci nepáčili, ale celkovo to bol dobré. I keď, musím povedať, čakal som málo o milimeter viac. Aj tak najlepšou vecou na filme bola úžasná hudba, ktorá ma ozaj silno chytila za srdce...
Možno by bolo zaujímavé to porovnať s Rockstar (ten som ziataľ nevidel) a možno tiež na koľko to súvisí s prvým Aashiqui.

ABCD (Any Body Can Dance) (2013)

****

Scénář to nemá, ale naprosto dokonale to zpracovává fungující subžánr tanečních teen komedií. Nechybí nic, nepřebývá nic a ještě je to dokonale aplikované na Bollywood. Všichni známe ten formát Glee, který nám byl před lety představen na VHS společně se Sestrou v akci 2. Mladí a neklidní jsou rozděleni na dva tábory - pouliční a nespoutaní jsou těmi, kteří musí najít svého týmového ducha a dodat nový smysl do života hlavního hrdiny, který ztratil své ideály (a zároveň je dokonalý taneční mistr). Jeho sok je logiky zkorumpovaný lídr skupiny číslo dva, která také tančí skvěle, ale přesto, že mají luxusní tělocvičnu a blonďatého hermafrodita v duhových teplákách jako choreografa, chybí jim ten týmový duch a to srdce. A teď to jede, pouliční tanečníci nacházejí v sobě pokoru, respekt ke svému učiteli a dokonce se naučí se vzájemně nerubat, ačkoli to tak běžně provozovali ještě během letošních oslav Ganeshi. Sem tam proběhne náznak mladé lásky, tu poučení, že cigarety a drogy jsou zlé, áno. A přesně podle předepsaného návodu nám tito ještě včera bezejmenní zázraci získávají popularitu na stupních aktuálně probíhají soutěže Dance Dil Se. Klasická směs koření masaly, která unese jak lehkou satiru na poměry v mezilidských vztazích, tak frašku i vážné chvilky. Ale hlavně jsou tu skvělá taneční čísla, o které jde v tomto případě až na prvním místě. A málem bych zapomněla na apel na srdce každého Inda, které zjihne při velkolepém finále v klasickém duchu.

Thupakki (2012)

Moc se mi do toho filmu nechtělo, ale nakonec jsem s ním byl spokojený. Sice je pro mne pořád těžké akceptovat Vijaye jako akčního hrdinu (a už vůbec mu nežeru, že by přepral Vidyuta Jamwala), ale Murugadossovi se naštěstí podařilo napsat docela zábavný scénář, který udržuje pozornost i těch 170 minut (je tam i mnoho písní). Největší předností Thupakki je ovšem bravurní kamera vizuálního kouzelníka Santoshe Sivana, díky němuž jsou některé záběry pastvou pro oči. 

Naopak akční scény moc povedené nejsou - choreograficky sice špatné nejsou (a Vidyut předvede i nějaké ty cool kopy z výskoku), ale mnohokrát jde na první pohled poznat, že se jejich aktéři vzájemně ani nedotýkají, některé pohyby jsou zas okatě zrychlované a celkově prostě vypadají hodně uměle a křečovitě. 

Každopádně je Thupakki povedenou masalou jižního typu, která obsahuje všechny obvyklé žánrové prvky a zároveň není až tak stereotypní a klišovitá.

7/10

Na thupakki sa tiež už hodne dlho chystám, tak po tvojom príspevku si to asi aj pozriem

Razia Sultan (1983)

Nudná a nepřesvědčivá Hema Malini jako bojovná panovnice, Dharmendra natřený načerno krémem na boty, kulisy jako z lega a Parveen Babi v roli k ničmeu. Nudný příběh, který se vleče až do samého mateného a nejasného konce.

Aurangzeb (2013)

Režijní i scenáristický debut mladého filmaře Atula Sabharwala představuje funkční propojení rodinného dramatu a kriminálního filmu, které zároveň přináší kritický pohled na fungování státních institucí v modernizující se Indii (není jistě náhodou, že se celý děj odehrává v Gurgaonu - někdejší vesnici na okraji Dillí, z níž během let vyrostlo prudce expandující město, jenž se může chlubit nejvyšší životní úrovní v celé zemi). Ačkoli rodinné hodnoty jsou v Aurangzebovi opakovaně explicitně stavěny do popředí, film zároveň identifikuje nepotismus jako jeden z největších problémů indické společnosti a přichází s tezí, že v rodinných vazbách by větší roli měla hrát sounáležitost na základě sdílených morálních principů a nikoli jen na základě pokrevní příbuznosti. ____ P.S: Závěrečný "heroic bloodshed" akt byl docela fajn, ale za ten nepochopitelný střih přes osu by si střihač zasloužil zlámání nůžek. ____ P.P.S: Dnes v noci budu snít o paštúnských křivkách Sashy Aghy.

7/10

Dva filmy, které už jsem viděl před časem, ale ani se mi o nich nechtělo psát

Shootout at Wadala (2013)

Poměrně oldschool masala, která potěší itemovkou Sunny Leone a naštve úpornou rozvleklostí a neustálými zpomalovačkami.

3/10


Ko (2011)

První polovina je otravná jižní romantická komedie plná toporných hereckých výkonů a nepříjemného pitvoření, druhá polovina je celkem podařený akční thriller. Produkční hodnoty jsou vysoké, střih podprůměrný.

5/10

Barfi! (2012)
Atmosféra a hudba strhující.
Herecké výkony Ranbira a Priyanky...až se mi taji dech.
Podle mě jeden z nejlepších filmů loňského roku.

Khuda Kay Liye - Ve jménu Boha (2007) ***

Zatímco například bollywoodský New York (2009) zpracovává přímou akci a reakci po 11. září v poněkud jiném světle, Khuda Kay Liye v sobě mísí i seriózně nepohádkový příběh Namaste, London (2007). Čili v této odvážné pákistánské verzi sledujeme příběhy z obou světů. Otec, který ač vychoval svou dceru v Londýně, ji unese a násilím provdá v jeho rodném kraji... Za zetě si vybere bývalého populárního zpěváka, který se přiklání k extremizmu. A shodou okolností ve stejné době jeho bratr odchází do zásadně demokratických USA, ve kterých na krátký čas nachází šťastné manželství. Vše se prolíná v momentě, kdy liberální Mansoor je mučen v protiteroristickém lágru a extrémistický Samad stojí před soudem v kauze jeho falešného manželství. Pointou všeho je scéna výkladu Koránu v podání Naseeruddina, která poukazuje na rozdíly v interpretaci, které tak trpce rozdělují životy lidí.

Chennai express (2013)
Expresne podané dojmy zo včerajšieho zhlaidnutia filmu : Na objektívnom hodnotení mi určite nepridá to, že som to videl na obrovskom plátne s mega ozvučením, ale aj tak... Shahrukh konečne predviedol nové ksychty, vybrúsil svoju mimiku, moduláciu hlasu a skrátka, hral vynikajúco. Deepika nedostala dosť priestoru, čo je škoda, pretože potenciál mala na to fakt skvelý. Ale z jej hereckej etudy, keď hovorila zo sna, som sa skoro pocikal . Dej poslabší, hudba dobrá, len celkový dojem po tých očakávaniach vlastne nebol až taký "wow", ako som si myslel.
Každopádne zážitok, kde v sále úplne preplnenej Indami sme boli okrem jednej skupinky jediní belosi, ten bol na nazeplatenie

Inak kvôli záujmu to premietali až v štyroch kinosálach. No nezdá sami, že by to hrali ešte niekedy.

Kismat (1968)

Ranná masala krále komerce Manmohana Desai, která obsahuje řadu jeho typických prvků (akce, erotika, bláznivé nápady) a nezapře určitou inspiraci v bondovkách (rozhodně však nejde o nějaký plagiát). V hlavní mužské roli se objevuje mě dosud neznámý, nicméně ve své době populární Biswajeet.

Příběh je velice prostý a téměř do půlky filmu se nikam nehne, nicméně smršť chytlavých písní, letu balónem, bitek, automobilových honiček a přestřelek za účasti vrtulníku nikomu nedovolí se nudit. Jen je poněkud vtipné, že místo realistických maket zbraní jsou všichni malými vybaveni plastovými hračkami :D

Ale jinak fajn.

7/10

Naseeb (1981)

Zkuste si představit asi 15 filmů zkoncentrovaných do tří hodin Naseeb obsahuje všechny klady i zápory mých oblíbených Desaiových filmů (Mard, Coolie), ale je tak přehuštěný motivy a postavami, že je jeho sledování opravdu únavné - zvlášť když jsou osudy toho obrovského množství postav vzájemně divoce propleteny a vyprávění se neustále posouvá kupředu pomocí absurdních náhod. V jednu dobu už jsem myslel, že si budu muset začít kreslit na papír rodokmeny, abych se vyznal v tom, kdo je čí syn, kdo, strýc a kdo otec; kdo koho miluje, kdo koho zradil, kdo koho miloval v dětství, kdo koho zabil, na koho to svedl a tak...

Naseeb měl na svou dobu velký rozpočet, což se na výpravě projevuje. Desai měl taky očividně oko pro působivé obrazové kompozice - naopak se střihem očividně dost bojoval...

Zkrátka rozpačitý zážitek.

6/10

PreSlav napsal:

Chennai express (2013)

Kamže to byl výlet? Facebooková vlákna se mi nějak popletla

Paro napsal:

PreSlav napsal:

Chennai express (2013)

Kamže to byl výlet? Facebooková vlákna se mi nějak popletla

Do Viedne sme šli

D-Day (2013)

Zklamání. Film náleží do linie, která se snaží prezentovat Indii jako velmoc, která - stejně jako USA v hollywoodských snímcích - potírá zlořády světa. Přičemž hlavním, explicitně podaným poselstvím filmu je, že je u toho příliš vyměklá a měla by víc chrastit zbraněmi a plést více oprátek (což dost připomíná rétoriku BJP -asi ne náhodou najdeme v komentářích pod trailerem na YouTube mnoho chvalozpěvů na Narendru Modiho).

Zápletka o chytání Dawooda Ibrahima (ve filmu není jmenován, ale rozhodně není pochyb, že jde o něj) v Pákistánu zní slibně, ale bohužel není příliš zdatně odvyprávěná, postavy mnohdy jednají nesmyslně, řada situací je krajně nevěrohodná a je tam mnoho zbytečné melodramatické vaty.

Ani po stránce filmového stylu rozhodně nejde o brilantní práci, jak tvrdili některé recenze. S ruční kamerou pracuje Nikhil Advani chaoticky, neumí si uhlídat návaznost jednotlivých záběrů, akční scény řeší nepřehledně a nezajímavě.

Dávám 5/10, a i tak mám pocit, že tomu filmu iracionálně nadržuju.

Shaan (1980)

Tři bratři a cirkusový střelec proti bondovskému záporákovi. Scenáristicky to sice není žádná velká sláva (dodnes mi taky není jasné, jak mohlo duo Salim - Javed za své scénáře posbírat tolik cen), ale zkušená režie Rameshe Sippyho z toho dělá jednu z těch (nej)lepších masal své doby - málokterý bollywoodský režisér té doby tak dobře věděl, kam postavit kameru, jak zinscenovat přestřelku, či jak sestříhat automobilovou honičku. A snad nikomu jinému předtím ani potom se nepodařilo takhle přesvědčivě a přirozeně vsadit prvky hollywoodských trháků do indického prostředí. Ocenění si dále zaslouží i kameraman S. M. Salwar a samozřejmě nepřekonatelný Amitabh Bachchan v jedné z hlavní rolí.

7,5/10

Parvarish (1977)

I Manmohan Desai občas natočil nějaký docela obyčejný film, jenž se nijak se nevymyká standardům dobové bollywoodské produkce, nehýří extravagancí a bohužel ani nápady. Autorskou ruku miláčka mas a nenáviděného muže kritiky ovšem i tak můžeme rozpoznat díky oku lahodícím obrazovým kompozicím, fetiši na zloduchy bondovského typu a zcizujícímu pomrkávání na diváky (tentokrát doslovnému). Milovníci Bollywoodu 60. let si ale možná budou zoufat, že se tu z někdejší představitele rošťáckých svůdníků Shammiho Kapoora stal asi dvousetkilový vousatý tatík.

6/10

Kranti (1981)

Film o boji proti Britům, který zrežíroval populární představitel vlasteneckých hrdinů Manoj Kumar (a taky si zahrál jednu z hlavních rolí). Svého času šlo o nejdražší indický snímek a na kostýmech, výpravě, či kvalitě pyrotechnických efektů je to opravdu vidět. Jinak je to ale nudný a otravný děs, vedle nějž vypadá i Desaiův Mard jakožto střízlivý dokument. Míra tupého vlastenectví jde tak daleko, že za jednu z indických ctností je vydáván i obřad satí. S tím je spojen i level karikaturizace Britů, který zde překonává všechny veškeré meze - tolik odporu k Západu snad necítil ani Sajjíd Qutb...

Je tam spousta potencionálně emocionálních scén a všichni herci hrají teatrálně jak to jen jde, ale jediná emoce, které se filmu s tak hrozným scénářem může podařit dosáhnout, je znechucení.

Tfuj!

1/10

Suhaag (1979)

Film se podobá Parvarishi (dva bratři - hrdinové dokonce mají stejná jména), ale je o stupeň zábavnější, neboť dává více prostoru hereckým exhibicím (myšleno v dobrém) takových legend jako je Amitabh Bachchan, Shashi Kapoor nebo Nirupa Roy. S akčními scénami nejspíš Manmohanu Desaiovi pomáhal jeho v tomto směru talentovanější syn Ketan, neboť jsou kvalitnější a lépe sestříhané, než jsme u něj zvyklí (právě práce s pohybem a jeho návazností je Desaiovou největší slabinou).

7/10


Parinda (1989)

Parinda má nezanedbatelný historický význam - posunula totiž žánr bollywoodské gangsterské do daleko realističtější, špinavější a surovější podoby. Masala prvky jsou ve filmu potlačené - zůstala typizovanost postav a vypjaté herectví, nicméně zmizel humor, romantika dostala jen omezený prostor a akce působí často drasticky (smrt dvojice postav a la Bonnie a Clyde), nikoli hyperralisticky zábavně. Režisérovi Vidhu Vinod Choprovi se podařilo dosáhnout solidního napětí a atmosféry díky pečlivé práci s kamerou a zvukem, nicméně příběh se poměrně silně opírá o postavy, přičemž Anil Kapoor v hlavní roli byl podle mého poměrně nepřesvědčivý a jako obvykle prkenný Jackie Shroff mi zážitek taky moc nevylepšil (škoda, že se role nezhostil Amitabh Bachchan pro nějž byla původně napsána).

7,5 /10

Připadám si tu, jako bych mluvil sám na sebe, ale tak dobrá

Akayla (1991)

Komerčně neúspěšná Akayla (název mimochodem čteme "akéla", nikoli "akajla", jak svádí použitá transkripce) je vlastně jakýmsi symbolem pádu několika bollywoodských ikon 80. let - pro Amitabha Bachchana, který v průběhu 90. let nenatočil jediný hit a s plnou slávou se do Bollywoodu vrátil až po roce 2000 se změněnou image, pro Shashiho Kapoora, který během několika let ztloustl natolik, že mohl zapomenout na další role šarmantních hrdinů a samozřejmě taky pro Rameshe Sippyho, jemuž se poprvé nepodařilo okouzlit diváky ani kritiky. Navzdory výše řečenému (a navzdory nizounkému hodnocení na IMDb) není Akayla žádným průšvihem, ale spíše průměrným, rutinním filmem, jenž se viditelně inspiruje Dirty Harrym (ten je zde i okázale parafrázován) a italskou kriminální školou, avšak vinou "líného" scénáře, jenž pouze mechanicky vrší předvídatelné události, se mu nedaří dosahovat patřičného napětí ani atmosféry. Zdrojem zábavy jsou tak především vcelku vydařené akční scény a wtfózní písňová pasáž s autíčkem Rámpjári

6/10


Shakti (1982)

V podstatě komorní drama otce - policisty, pro nějž je zákon nadevše a jeho syna, který se z nedostatku vnímané lásky vrhne na dráhu zločiny. Námět silně připomíná Deewaar, nicméně zpracování je poněkud odlišné. Film zůstává vážný, není v něm žádný humor a písně zazní jen dvě. Jeho hlavními devízami jsou přitom slušně napsané dialogy a skvělé výkony Dilipa Kumara (otec) a Amitabha Bachchana (syn).

7/10